Dítě, to je jako šimpanz na metamfetaminu...

14.12.2021

Nedávno mi kamarádka v rozhovoru taktně naznačila, že už jsou ty moje sítě takový dost seriozní. ,,My matky prostě věčně nestíháme, bojujeme, rveme se za minutu času, minutu klidu, dítě řve, domácnost padá na hlavu, manžel vysírá... A pak otevřu tvoje sítě, a ty jsi docela v zenu a radíš, jak správně vychovávat dítě, který chce většina z nás 100x denně nacpat do babyboxu...", povídá. 

OK. Hozená rukavice. Chtěla jsem začít nový Instagram seriozně, ale čím dál tím víc si říkáte o ty fuckupy, který se dějou úplně všude, a to poslední, co bych chtěla, je působit idylicky, protože to fakt není idylka. 


Není nic idylického na tom, vychovávat dvouleté dítě, které se chová jak šimpanz na metamfetaminu, alergický na spánek. Fakt ne!

Tak jako každou mámu mě při životě drží ty malé a krátké chvíle oddechu, jako třeba když konečně nacpu dceru po půl hodinové diskusi do auta. Těch 10 sekund, než obejdu auto a dojdu od zadních dveří ke dveřím řidiče... wow! Lázně. To jsem pak nový člověk. 

Nicméně, ty debaty. Ty věčný debaty o všem! Hlavně bezdětným říkám: Pokud milujete nekonečný debaty třeba o tom, proč nosit ven bundu, když je venku půl metru sněhu a - 5, pak si mateřství zamilujete, fakt. 

Obecně rodičovství je pro mě poslední dobou unikátní zážitek. Dokud byla dcera malá a nechodila, vlastně se to docela dalo. Od té doby, co chodí.. No. Řekněme, že jsem netušila, že se dá přijít pozdě na akci, která začíná až 4 hodiny po tom, co na ni vyrazíme. Bohužel pěšky. Když jsem se ptala mámy, kdy teda to dítě začne chodit trochu normálně, a né 3 kroky vpřed a 4 vzad, odpověděla mi, že někdy kolem 15. roku věku. Díky, mami. 

A samozřejmě ten spánek, žejo. Co by to bylo za dětské hřiště, kdyby se mě každý den nezeptala nějaká jiná maminka: ,,Tak co, jak spí v noci?" Tohle je vždycky otázka, pane jo. ,,Ale joooo, občas dcera vstane místo v 6:00 třeba v 6:15. Boží. Miluju. Těch 15 minut si přispí hlavně v případě, že šla předchozí večer spát o 3 hodiny později, než chodí obvykle. Si to musí vynahradit, žejo..." 


Mateřství je prostě celý jako zkouška ve škole, na kterou se člověk neučil. Víš, že to bude hroznej průser, ale stejně tam musíš jít a prostě to vydřít, co zbývá. A nejvíc musí člověk vydřít ty pasáže výchovy, kdy se dítě rozhodne se mu na celou respektující výchovu úplně vykašlat. Třeba v obchodě, na zemi, v totálním křiku a nasrání. To si pak člověk říká: ,,Jo! Jednou, jednou budu za tvoji nezávislost a pevnou osobnost a sebevědomí ráda, holka. Ale tvl ne teď! Ne v obchodě, ne na zemi! Prosim!" 

A tak. Neříkám, že to je furt průšvih, ale rozhodně to není furt slunce a duha. A když už si myslim, že to zajíždí do nějakých jasných kolejí a začínám těmhle rodičovským věcem rozumět, tak se posuneme na další level zvaný ,,A tohle je zas sakra co?!". 

Takže ne, rodičovství nemá žádný hack, nefungujou na to cheaty jak v počítačový hře, a tak nezbývá, než se snažit udržet to šimpanzí mládě naživu zuby nehty. Všechny se snažíme. Ať už na ty blogy a Instagramy píšeme cokoliv, všechny jsme občas v prdeli. 

Mimochodem, jiní rodiče dávají svým dětem organické superpotraviny, naše dcera, zatímco píšu tenhle článek, jí čokoládu z podlahy. Takže asi tak. 

Chcete si přečíst další články?