JÁ vs JÁ. 

22.11.2018 17:06

Dámy a pánové, nikdo se neobtěžoval mi v minulých dnech říct, že když jsem na základce psala do školních novin, automaticky to neznamená, že budu schopná vymýšlet kloudná témata, a co hůř - budu schopná o nich psát tak, aby se to dalo číst. A tak jsem předevčírem (lžu, bylo to před týdnem, ale nevim, jestli chci, abyste věděli, že nejsem schopná postovat ani jeden článek týdně...) dala prostor samotnému Instagramu, aby se followers vyjádřili, jakým že směrem bych se měla na začátek vydat. A volba padla na moje oblíbené téma: PROMĚNA.

Oblíbené téma to není proto, že bych chtěla hodiny a hodiny probírat, kolik gramů kuřecího prsíčka vařeného na vodě s polníčkovým salátem do sebe na sílu narvat, aby člověk zhubnul 0,01kg a konečně začal být sebevědomý a šťastný (ano, takhle spousta lidí funguje a ano, fungovala jsem tak i já), ale proto, že si vždycky - na konci každého vyprávění - uvědomím, jak moc pestrej ten život je a jak moc se člověk vyvíjí, roste a mění své názory, postoje a v konečném důsledku i to tělo, o kterém to zezačátku bylo. 

Rok 2014 byl pro mě přelomový. V létě totiž odstartovala etapa mého života, které trvá v podstatě dodnes a kdybych nebyla životem tak moc střízlivá, řekla bych, že bude pravděpodobně trvat navždy. Ale to člověk nikdy neví, takže řekněme, že zatím trvá, a ještě nějaký ten pátek snad trvat bude. V tom roce jsem změnila své myšlení i celý pohled na svůj dosavadní život, a v neposlední řadě jsem si vymyslela svůj malý soukromý projekt, který mě posunul tam, kde jsem dnes.

V té době jsem měla nezdravých 68kg, téměř jsem nesportovala (a nepřišlo mi to divný...) a záda mě z práce bolely tak, že jsem později nebyla schopná odjet hodinový trénink na strojích v kuse. (Mrtvé tahy jsou nezdravé? Vážně? A co 12h směny v sedavém zaměstnání?!) Nepamatuju si přesně impulz, který přišel, a na základě kterého jsem se rozhodla změnit své tělo, ale pamatuju si, s jakou vervou jsem do toho šla. Dneska vím, že jsem to celé pojala zbytečně extrémně, ale to už jsem já.

Valerie, extrémistka. 

Vážila jsem doma každý gram potraviny, vše dodržovala naprosto striktně a pro případ, že by snad tělo nechtělo hubnout efektivně a tempem, které jsem si vysnila, nasadila jsem rovnou sacharidové vlny. Tenkrát se o tom psalo na několika webech jako o docela normálním druhu diety, který využívají především bikiny fitness. No a co si budem: Přísná dieta + zoufalství ze své postavy + pohled na postavu fitnessky = průser. 

Tenhle průser mi ale připadal v daném období jako čisté zlato. Za 8 týdnů jsem zhubla 10kg a ručička váhy se zastavila na 58kg (fotka nahoře uprostřed). To mi samozřejmě vyhovovalo, protože se dělo přesně to, v co jsem doufala. Jenže úplně špatně. Nepřemýšlela jsem o složení stravy, jen jsem ubírala množství sacharidů a jedla čisté bílkoviny a žádné cukry. Při jakémkoliv polevení jsem k sobě byla krutá a vyčítala si každé sousto, jen s jediným cílem: zhubnout. 

(Dneska, s odstupem času, musím poděkovat svojí vůli, instinktu i vesmíru za to, že jsem nikdy nepřekročila nebezpečný práh, včas tenhle kolotoč stopla a nesklouzla třeba k PPP (porucha příjmu potravy), což se v dnešním světě falešných iluzí může při pohledu na bikiny nebo klasické modelky stát mladé holčině velice snadno, pokud situaci nezvládne a nenechá si poradit.)

Aby se mi v tomto období snáz dodržovala čistá strava, rozhodla jsem se udělat si fit food stránku na Facebooku a sdílet s lidmi recepty i svoji cestu, což byl vlastně můj první (a asi úspěšný :-)) pokus o blog. Ale to vůbec není to hlavní.

Tím hlavním je, že v tu dobu jsem poznala svého trenéra, parťáka, šéfa, a budoucího manžela... 

V podstatě i on byl záchrannou brzdou, kdy jsem pochopila, že tvrdá dieta není ta správná cesta, jak si udržet perfektní postavu. Je to jako neustále kroužit kolem propasti a doufat, že zmizí, a že do ní jednou nespadneme. On byl první impuls k zamyšlení se nad tím, jak získat rovnováhu. Jak balancovat mezi postavou, o které sním, a jídlem.

(Pamatuju si, jak jsem mu ukazovala na fotce vyrýsovanou slečnu a řikala: Takhle bych chtěla vypadat! A on se jen smál... Později jsem zjistila, že to byla Nikol Weiterová v závodní formě, a tím si i potvrdila, jak zkreslené máme vnímání toho, co je a není reálné v běžném životě, a co je a není fit. Tím samozřejmě neříkám, že Nikol nebyla fit, byla ale připravená na pódium, což nemá nic společného se zdravým životním stylem a není to nic vhodného pro běžné lidi, byť se za tím hodně holek i dam žene...)

Nikdy před tím jsem nebrala jídlo tak komplexně a ,,pohodově", byla jsem zvyklá dělit ho na správné (věci bez tuku, kalorií, cukru...) a špatné (všechno ostatní), a navíc jsem mu přikládala až extrémní důležitost = kámen úrazu (a další DĚKUJI, že se mi PPP vyhnula....)

Místo kruté diety nastoupily na scénu tréninky, kdy jsem zezačátku nezvládala ani sedět na gymnastickém míči. Střed těla i všechny svaly v těle prvních pár měsíců vůbec nechápaly, co se po nich chce, a kvůli častým bolestem zad z práce jsem pár tréninků končila s brekem, a navíc předčasně. Nebyla jsem schopná ani dojet základní trénink. A tím nemyslím silový. Myslím obyčejný trénink, který dá trenér klientce v běžném fitku.

Začala jsem jíst. Kvalitní pestrou stravu, BEZ POČÍTÁNÍ, bez výčitek. Přestala jsem hledat přehnanou disciplínu tam, kde se z ní stává závislost na sebekontrole, a začala jsem dřít spíše v posilovně. Bez výmluv. A šlo to.

Během půl roku jsme ze strojů přešli plynule na velkou činku, a když jsem poprvé zabrousila do vah a dřepla 100kg a 90kg zvedla na mrtvý tah, začal mi Jirka začal vyprávět o silovém trojboji. Zezačátku jsem byla skeptická a moje první reakce byla, že odmítám vypadat jako chlap. No, do dneška mi nikde nic nedorostlo, takže se mu musím omluvit za prvotní skepsi, a naopak poděkovat za to, že mě přivedl k něčemu, co dodnes miluju.

Místo diet, které mi braly dech, jsem se tedy začala soustředit na nový cíl: Být silná.

V tu dobu jsem se začala naplno věnovat tréninku powerliftingu (silový trojboj), tedy zaměřovat se na dřep, bench a mrtvý tah.


První závody, léto 2015, Bořislavský Gigant, 2. místo (1|47.5kg)

MČR v mrtvém tahu Příbram, podzim 2015, Absolutní 1. místo (152.5kg)

OPEN Powerlifting MČR v Praze, jaro 2016, Absolutní 1. místo (165kg)

MČR GPC Púchov, jaro 2016, Absolutní 2. místo v trojboji (327.5kg)

MS v trojboji Srbsko, září 2016, absolutní 1. místo v juniorech (170kg)

Arnold Classic Australie, jaro 2017, total 340kg


Mimochodem, k fotce číslo 3 z úvodní koláže - na 66kg ve svalech - jsem se dostala v březnu 2016, tedy po asi roce (a pár měsících) tréninků s mým mužem. Byly to tréninky, kdy jsem často nemohla ani odejít domů po svých, kdy jsem pro svoje dobro byla ponižována na cvicích jako jsou žabáci nebo trakař, kdy jsme budovali vše od úplného začátku až po závodní prkna. A i když jsem si občas říkala, že nežrat pro mě bylo daleko pohodlnější, než cvičit s ním, nikdy bych už jiné rozhodnutí neudělala.

Problém především nás, žen, je, že chceme všechno rychle. A že uvěříme.

Vidíme na sociálních sítích holčiny, které vypadají skvěle, které mají formu celý rok, mají obdiv okolí, a my přece nemáme tak krásné vysekané břicho, nemáme takové štíhlé nohy ani velká prsa. Uvěříme modelu, který se nabízí: Vypadat takto = makat v posilovně, nejíst nic kromě suché rýže, kuřecích prsíček a okurky a brát spalovač, který slečna nabízí. A chceme to hned, takže ,,logicky" nasadíme co nejdrsnější diety a valíme to horem spodem... 

Přitom existuje pár základních principů, po kterých dosáhneme krásné udržitelné formy, se kterou budeme spokojeni. Ozkoušeno na sobě :-)


  • Smíření se -> Ze všeho nejdřív je potřeba smířit se s tím, kým jsme. Stanovit si reálné cíle a pochopit, že existuje nějaká genetika, že máme nějaké predispozice. Pokud mám širokou pánev, těžko budu mít přes zadek míry jako korejská modelka, ale o to víc srandy si zase - po pár měsících tréninku a vypracování svého dokonalého zadku - užijete při shánění kalhot.  To bude doslova výzva! 

  • Uklidnění se -> Všechno na světě chce čas. Přestaňme se honit za fit postavou  extrémně rychle a přestaňme si dávat nesmyslné požadavky na sebe sama a deadlines, které pak nejsme ani schopni dodržet. Smířením se se sebou se zavazujeme neničit své tělo, naopak: Znamená to, že se máme rády, ale v současné chvíli to třeba váhově nejsme my, chceme se cítit lépe, lépe fungovat. K tomu se ale nedopracujeme během týdne. 

  • Selský rozum -> Přestaňme věřit nesmyslům. Bavme se jídlem. Jídlo tu není od toho, abychom se ho bály, má nám ,,sloužit". Velký smysl vidím v tom, přestat držet diety a začít žít zdravěji. To jsou dvě odlišné věci, které vedou k rozdílným výsledkům. Žít zdravě pro mě znamená zajímat se o to, co jím. Z čeho jsou potraviny složené, co mému tělu přinesou a jestli mají nějaký užitek. Rovnice je navíc naprosto jednoduchá: Příjem vs. výdej. 

  • Láska k pohybu ->  Alfa a omega. Trápit se sportem, který nás nebaví, to není cesta. Existuje milion způsobů, jak zhubnout, jak sportovat, jak se hýbat - vyberme si ten, který nás bude bavit. Nikde není psáno, že se hubne pouze v posilovně, naopak: Pokud nás každý takový trénink stresuje a deprimuje, nemůžeme čekat velké výsledky. 

  • Balanc -> Nehledejme v tom nic složitého, a raději najděme balanc. Nebojme se najíst, hledejme, co našemu tělu svědčí a co mu naopak nic nedá, hýbejme se a snažme se porozumět si. Je těžké dosáhnout výsledků, po kterých toužíme, pokud nerozumíme tomu, co naše tělo chce a jak funguje... 

Já vím. Chtěly jste návod typu: Jez každý den tapioku a pij šťávu z čerstvě vymačkaných mandarinek, 2x týdně si dej kardio na lačno a hlavně si kup tyhle zázračný pilulky. 

Jenže o tom to přesně není. Není potřeba všechno tabulkovat a extremizovat, protože pak člověk zbytečně podléhá stresu a strachu ze selhání, které ale selháním vůbec být nemusí.

Proč? Protože naše tělo je dokonalý stroj, a jedna svíčková k obědu nebo kus čokolády je mu, popravdě, úplně jedno :-) 

Chcete si přečíst další články?