Respektující a vysilující!

04.12.2021

,,To už je dneska asi 10. scéna kvůli blbosti, vždyť ona furt pláče!" napadne mě někdy, a někdy to doma prostě řeknu nahlas. Je to moje nahromaděná frustrace bez nějakého dobití baterek, která způsobí, že se začnu litovat a začnu si myslet, že je to ,,celé nějak špatně." Jenže není, naopak.

Jen zhruba 100 let vychováváme děti tam, kde je vychováváme. V domech a bytech. Na 100m2, když máme štěstí. Naše děti ale křičí už ,,od jeskyně" pořád stejně: Naplno. Abychom je slyšely. Abychom slyšely jejich strach, obavu, nespokojenost, diskomfort, problém. Zatímco před stovkami let si ženy braly děti na okraj pole, na kterém dál pracovaly, a potřebovaly pláč slyšet i na velkou vzdálenost, dnes nám řve dítě doma téměř do ucha. I to je jeden z důvodů, proč je nám dětský pláč často nepříjemný.

Začala bych právě tím, jak těžké pro mě na začátku bylo přijmout dětský pláč. Jako většina z nás v sobě mám zakódovanou kouzelnou větu z dětství: ,,Neplakej...", která mě zmátla natolik, že jsem si myslela, že dětský pláč je třeba zastavovat, tišit, omezovat. Není přitom nic přirozenějšího, než emoce, ať už je to smích, nebo právě pláč. 


Naše děti mají tu výhodu, že mohou dostat šanci se naučit s emocemi pracovat, a ne je potlačovat tak, jako to často děláme my. Než se však mozek dítěte naplno vyvine, a ono bude schopno s emocí pracovat, je jimi doslova zahlceno. 

Tady bych to zastavila, a zdůraznila tedy, že JE TO NORMÁLNÍ! Scéna v obchodě, kdy dítěti odmítneme koupit hračku, je normální. Je normální, že dítě propukne v pláč či vztek, pokud se mu zbortí domeček z kostek, který staví. Ano, my víme, že je to jen domeček z kostek, a postavíme nový, lepší. Víme, že nelze každý den dítěti koupit vše, co vyžaduje. Ale my jsme dospělí lidé, my emoce kontrolovat dokážeme, (a mnohdy také ne! :-)), protože na to máme dostatečně vyvinutý mozek. Dítě v tuto chvíli ne. A chtít po něm, aby se ,,chovalo normálně", to je zkrátka něco, čeho v tu chvíli schopno není. Nedokáže racionálně pochopit, že pláče ,,zbytečně".

Nedělá to tedy naschvál. Jeho cílem není nás naštvat nebo nám ublížit. Potřebuje si emocí projít, potřebuje vyjádřit nesouhlas, a takto to umí, takto to dokáže. Křikem, pláčem, plácnutím sebou o zem... Jo! Taky mi vždycky tyhle děti přišly hrozně nevychovaný, a často jsem kroutila očima, že máma dítěte v danou chvíli jen přihlíží, proč na něj jako nezvýší hlas?

Protože je to stejně neefektivní, jako odvádění pozornosti. Trestat dítě za jeho negativní emoce, to je jako trestat sám sebe za to, že se necítíme dobře. Dává to smysl? Odvedením pozornosti (,,Jeee podivej, támhle je letadlo. A jak dělá letadlo? Řekni, no řekni? Jak?") zase potlačujeme přirozené vyventilování emoce, zastavujeme ji, a ta se časem vrátí v jiné podobě. Třeba v podobě agrese, nespavosti, prostě jakkoliv jinak.

A ani naše racionální řešení často řešením vůbec není. Není potřeba nabízet, že postavíme nový domeček, není třeba kupovat všechno, na co si dítě ukáže. To ani není možné.


Je třeba dítě přijmout i v tu danou chvíli, která je nepříjemná. Dát najevo, že je v pořádku, že je někdy smutné, rozzlobené nebo nespokojené. Ani ve světě dospělých přeci neexistují jen příjemné emoce, a řada z nás jistě ví, jakou škodu může napáchat neustálé potlačování vzteku nebo pláče. Jak tedy dítěti v danou chvíli pomoci? 


  1. Nabídnout náruč, pohlazení, pomazlení. 
  2. Popsat emoci. ,,Zlobíš, se, že ti nechci koupit panenku, která se ti líbí. Teď jsi kvůli tomu smutná a pláčeš. Rozumím ti, je to v pořádku..."
  3. Až emoce ustane, pak je prostor pro popovídání si o situaci.


Zní to divně, já vím. A čas od času se mě někdo zeptá, jestli si fakt takhle divně povídám se svoji dvouletou dcerou. Ano, fakt :-)
A ona mi potom později řekne třeba: ,,Já jsem plakala, já chtěla panenku, maminko. Já plakat můžu." 

Ano, může. A paradoxně čím si je jistější, že může plakat, tím více pláče. Využívá pocitu bezpečí a vědomí, že může plakat a přesto ji milujeme, k tomu, aby se vyplakala a uvolnila stres a nahromaděnou frustraci. 

Časem se tak opravdu může zdát, že ,,pláče pořád". Jen na nás doma ale je, abychom si uvědomili, že to vůbec není špatně. Že nám důvěřuje, ví, že může, a učí se. A je to úplně v pořádku. Nebude to trvat věčně. A výsledkem nebude to, že ji budeme ve třiceti chovat a provázet negativními emocemi. Výsledkem bude člověk, který dokáže své emoce popsat, dokáže jimi projít, prožít je, a naučí se je ovládat. Až toho jeho mozek bude schopný. 

Do té doby jsme tu my, vyčerpaní, ale připravení projít všemi těmi situacemi, kdy dítě potřebuje brečet, odměněni občasnými situacemi, jako byla ta včerejší, kdy mi dcera místo pláče řekne: ,,Dneska ne, dneska nekoupíme panenku maminko, jen se podívám". Ty jsou potom jako balzám na duši.

Chcete si přečíst další články?